Vladimír Šedivý – Cestovatelské legendy a současní cestovatelé – cestování, poznávání, dobrodružství monero desktop

„Psalo se a piše se o tom, že Čechoslováci dobyli, pokořili Tirič Mír, Západní Tirič, Dir Zom a Aghar Zom. Lze to tak říci? Cožpak lze přírodu pokořit? V případě neúspěchu mohli jsme být pokořeni jenom my. Náš úspěch je v tom, že jsme poznali její zákonitosti, laskavost i drsnost – naučili jsme se v ní trpělivě žít a strádat. Nehazardovali jsme, ale museli i riskovat. Riziko odpovídalo stupni našeho poznání, našim zkušenostem. Bylo podstoupeno nejen pro naše uspokojení. Jeho efekt má široký společenský význam. Naše kamery, které zvěčnily divukrásnou panenskou přírodu, byly prostředkem k tomu, abychom mohli ukázat i ostatním lidem místečka Země, která před námi člověk neprošel. S námi šli houževnatí a erudovaní vědci; jejich činnost má značný vědecký význam a přispěje k dalšímu poodhalení tajů dosud nepoznaných zákonů života v těchto podmínkách. A v tom lze spatřovat poslání naší expedice; v poznání a objevování přírody jej její význam a smysl vůbec, ne v pokořování. “

K dolině Išmurch dara ve Váchánu se přepravila celá výprava nákladním autem. Vedl ji Šedivý a jejími členy byli horolezci Rudolf Antoníček, Jan Červinka, I. Gálfy, Miroslav Jaškovský, R. Kuchař, Milan Matras, J. Psotka a Ivan Urbanovič, vědecký pracovník ČSčka Vilém Heckel un camarero Bedřich Roger. Výpravu doprovázel pracovník Afghánského olympijského výboru M. Sarvar.

Haga clic aquí para obtener más información sobre este artículo. Vaya a la lista de las partes de las partes de la empresa, ya sea a través de las partes de la empresa. zde také postavila základní tábor. Hacer un seguimiento del servicio a un lugar de trabajo 4 700 a 4 750 m. Současně prováděli aklimatizační výstupy a poznávali oblasti, kam dosud lidé nevstoupili (ledovec nad Chandútem a dolina Čóp dara).

Výprava ale nesměla ztrácet čas. Horolezci připravili operační plán a dohodli taktiku. Vytvořila se dvě družstva, která operovala samostatně, podle situace v terénu. Umožňovalo to využití vybraných nosičů v předsunutých táborech, dobré rádiové spojení mezi základním táborem a předsunutými tábory i dobrý fyzický a psychický stav účastníkk. I když počasí v mnohém výstupy ztěžovalo, členové expedice zdolali 17 ledových štítů (7 y 6 000 m). Horolezci Antoníček, Červinka, Gálfy, Jaškovský, Šedivý a Urbanovič vystoupili na severní vrchol Kúh-i-Ména (6 380 m, spolu s Afgháncem Ekramem), Kúh-i-Barfí (s n í i) Kúh-i-Kala Pandža (spolu s Wolfem a Heckelem).

„Člověk má pocit, že další krok bude už poslední. Zdá se, že nepřinutíš nohy k pohybu. Jsou těžké jako centre, plíce na prasknutí a srdce zběsile bije, až v uších šumí krev. Ve tvářích druhů, kteří ustupují z čela, aby byli vystřídáni, se zračí všechna tato nadlidská námaha. Rysy jsou s trhané, tělo se hroutí na cepín, zabodnutý do sněhu. Intervalo mezi střídáním se zkracují. Posléze se celá skupina zastavuje. Je slyšet jen sípavý, přerývaný dech. Po chvíli se opět zvedáme a krušná pouť pokračuje. Zatnout zuby a umíněně vzhůru, jen dál … “

Sportovní, ale i vědecký úspěch československé výpravy do Hindúkuše, připravil půdu pro další vysokohorskou expedici. Na konci května 1967 se znovu pod Šedivého vedením vydala II. československá horolezecká expedice na pákistánskou stranu Východního Hindúkuše. Jejími členy byli opět J. Červinka, I. Gálfy, M. Jaškovský a I. Urbanovič a spolu s nimi Jiří Mašek a Vlastimil Šmída. S lékařem Zdeňkem Vlčem cestoval i psycholog Oldřich Mikšík. Vědeckou část expedice tvořili M. Daniel a Pavel Rödl. Spolu s nimi se vydali do Pákistánu fotograf V. Heckel a kameraman B. Roger. Výpravě byl přidělen jako styčný důstojník kapitán Tamúr Alí.

Más de 173 horas y media después de Tatra 138-VN. Řídil ji Miroslav Dryák (s ím vyjeli do Pákistánu J. Červinka, M. Jaškovský a M. Daniel; ostatní cestovali letecky). Dostali se pakistánského Péšaváru a odtud do Díru, kde byl náklad přeložen na dvě menší nákladní auta, která dojela až pod sedlo Lovárí (3 300 m) v pohoří Hindúrád. Přes zasněžené pohoří pokračovali se 112 nosiči pěšky do Čitrálu. K další 90 kilometrové cestě najmuli 66 tažných zvířat. Poslední přechod přes sedlo Zani (3 900 m) do osady Šagrom se dal provést opět jen s nosiči.

Těžkou ranou pro výpravu byla ztráta vysílaček při přechodu Hindúrádže. Chyběly při transportu, při practicei na ledovci i při výstupech. Nebylo spojení mezi tábory, vzdálenými od sebe až 8 km. Poslední výškový tábor (6 500 m), nazvaný „orlí hnízdo“, byl postaven 11. 7. Odtud všech 7 horolezců vystoupilo na dosud nedobytý štít Dír Zom (6 780 m). Z jeho vrcholu se dala přibližně určit trasa výstupu ze západního sedla pod Tirič Mírem. Vrcholové družstvo (J. Červina, I. Gálfy, M. Jaškovký, V. Šmída, I. Urbanovič) se vrátilo 17. 7. do „orlího hnízda“ a příštííz vzpivzpzpzvpzvpzvzvzvzvzvzvzvzvzvzvzvzvzvzvzvz.vz – 18. 7. vystoupili do západního sedla a další den (19.7.) na nejvyšší horu Hindúkuše, do nadmořské výšky 7 706 m:

„Stáli jsme na vrcholu,“ vyprávěl jeden ze členů vrcholového družstva, „a objímali se dojetím. Ledoví velikáni Vysokého Hindúkuše byli teď pod námi, Nošak na severu se přiblížil a zdálo se nám, že je na dosah ruky. Na vrcholu jsme se zdrželi něco přes čtvrt hodiny. Bylo již dost pozdě a čekal nás návrat kecovému stanu. Byli jsme hrozně vyčerpáni, než abychom plně vnímali krásu kolem sebe. Zbyl jen jediný pocit, pocit radosti, že nemusíme již nikam stoupat, že a skončilo. “

Tajemný západní soused nejvyšší hory stále čekal a vyzýval, ale objevovala se otázka: budeme mít k návratu dost sil? Výzvu přijali Červinka, Gálfy, Jaškovský, Šmída a vystoupili ze západního sedla na jeho vrchol: „První lidé – první projev života na tomto kousíčku zledovatělé země, která se dosud nabízela j .čuncuncuncuncuncuncuncuncunc……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… Tamaño: 7 487 metros … Přišla třetí, poslední předlouhá a strastiplná noc a pak sestup. Obtížný a nebezpečný, jaký žádný z pětice mužů neabsolvoval. Sestup, kdy p a že kolmá stěna není rovinou. “Příští den (21. 7.) se vrátili do životu příznivějšího prostředí.

„Loučím se se smíšenými pocity. Uzavírám opět jednu kapitolu svého života, kapitolu, jež začala smělými představami hraničícími s fantazií. Skutečnost se stala takřka věrným obrazem mých představ. A i když se na tiričský ledovec už sotvakdy vrátím, nechávám tu kus svého srdce. Hory, na no jsme vynesli jejich jména, jsou naše. Ale lze a tak říci? Vždyť po nás přijdou jiní. Budou také ze sebe vydávat poslednílyly, aby se dostali na jejich vrchol, budou těžce strádat, ale budou se i radovat. I jim budou tito velikáni patřit. Nikdo na nem n právo – člověk je může jen obdivovat, a ne si je přivlastnit, “shrnoval Vladimír Šedivý.

Zastavení v oblasti Gahírát, kde v osadách Bromberet a Šehrdá žili, stejně jako a v dalších třech téměř npa recojo de la embarcación a la luz de la vista de las partes de la embarcación de los animales de la que se trata, ya sea en el estado de la embarcación. Jejich předkové do svých sídel v severním Pákistánu přišli o tři staletí dříve než zde cestu do Indie hledal Alexandr Makedonský. Dodnes věrně dodržují své tradice a představují ostrůvek v moři islámu.

banner